Nejhorším pohledem po ránu pro mě není vlastní obraz v zrcadle – jsem nepřetržitě krásná –, ale pohled do obýváku, do křesla před televizní obrazovkou. Často tam od večera zůstává zelená deka vytvarovaná mým tělem. Ten obří zelený lavor s křídly mi připomene, že jsem zase další večer strávila tupým zíráním na bednu, namísto toho, abych se rozvíjela. Místo účasti ve vzdělávacích kurzech, aspoň e-learningových, místo studia literatury, pokusů uvařit něco zajímavého, cvičením vyrýsovat svaly, navázat spojení s osamělými přáteli, místo toho všeho jsem celý večer tvarovala deku.
Stokrát se můžu utěšovat tím, že podle C. G. Junga už se zavíjím. Vždyť kam by člověk ve svém odpoledni spěchal! Stokrát si můžu říkat, že příprava pro rakev nemusí být až tak intenzivní a že chvíle tvarování popravdě patří k těm nejslastnějším. Neukecám se. Jsem žena, proto boj s dekou neumím vzdát. Přinejmenším ji pokaždé před spaním složím a schovám.