Nesnáším vše patetické, afektované a teatrální. Třeba divadlo, to je hodně teatrální, že? Nechápu, jak tato kulturní forma mohla přežít osvícenství a na své zvetšelé káře dohrkat až do 21. století. Vždy když mě společenská povinnost dotlačí na činohru, sedím tam plná studu a ptám se: Proboha proč? Proč toto? A proč takhle?! Představuju si, že s tím hercem v bolerku, který veřejně leze po čtyřech a ňafá, musí někdo žít a že ta polonahá paní, co ztvárňuje memento mori, normálně chodí na třídní schůzky. Nevstřebatelné!
Podle Everettovy koncepce mnoha světů se vše, co by se mohlo dít, také děje. Tato myšlenka mě vždy těšila, mohla jsem totiž doufat, že v paralelních vesmírech se odehrávají mnohem zábavnější varianty mého zdejšího života. Když jsem však posledně odcházela z Provázku, s hrůzou mi to došlo: kdesi v jiné galaxii jsem vystudovala JAMU a dělám tam divadelní herečku.