Už je to víc než rok, co s námi v obecním činžáku žijí Romové. Obývají sice jen dva byty ze třinácti, ale je jich hodně. Objevili se tu bez varování loni na jaře; až dodatečně jsme z médií pochopili, že jde o brněnský projekt Rapid Re-Housing. Tak se tedy nějak instinktivně integrujeme. Kvalita bydlení se znatelně snížila: větší provoz, kravál, binec a puch. Snažíme se to chápat, opravdu. S novými sousedy udržujeme korektní vztahy – vzájemně se zdravíme, podržíme si dveře, prohodíme pár slov, dokonce jsme jedné z nových obyvatelek svěřili úklid domu. Zajímavé však je, jak se změnily vztahy mezi námi starousedlíky: posmutněli jsme a izolujeme se. Konec vtipkování na chodbách. Dnes si ve výtahu zavzdycháme a utíkáme se zavřít do bytu. Cítíme se jako oběti smluveného sňatku a nostalgicky vzpomínáme, jaké to bylo za svobodna.
Delegace z magistrátu k nám poprvé zavítala až po roce. Odnesla si dlouhý seznam postřehů. Ví o našem podezření hraničícím s jistotou, že v jednom z bytů nových sousedů dochází k domácímu násilí a ve druhém se kšeftuje s drogami. Doporučila nám, ať se obracíme na městskou policii a organizaci IQ Roma Servis. Neděláme to. Nejsme totiž dostatečně občansky vyzrálí. Nemáme zájem podílet se na výchově spoluobčanů v rámci vnucované sousedské komunity. Snažíme se tu žít normálně, už to je dost.
P. S.: 220 slov – dnes výjimečně.