V dnešní době je čím dál obtížnější pěstovat nějakou sebereflexi: Žiju dobrý život? Kdo jsem? Kam jdu? Třeba do městského parku, není kulturnější místo, kde si o těchto věcech na zdravém vzduchu podumat. Jenže minu první keře a je to tady: brunátné tváře zkroucené námahou, rytmické funění, čůrky potu na zádech a mezi ňadry, natřásání stehen a zadků… Běžci.
Je pěkné, že část populace se rozhodla odpovědět na existenciální otázky zdravým životním stylem. Běhání zajisté posiluje kondici, imunitu i spotřební průmysl – ale proč se my ostatní na to musíme dívat? Běhejte na oválech a hřištích, zamiřte do přírody a rekreačních zón, opusťte úzké chodníky ve městě, vy smyslníci, a už vůbec nejoggujte v blízkosti škol! Nechci být vystavována tak přímočaré podívané na tělesný výkon. Dívat se na běžícího člověka je mi podobně žinantní jako sledovat dogu, když kálí, nebo nechtěně zahlédnout záběry z cizího domácího porna.