Ženám se během života vytvoří několik kroužků kamarádek. Bývají to holky ze základky, ze střední a z vysoké, spoluhráčky z volejbalu, bývalé kolegyně z různých zaměstnání, spolumaminky a tak. Setkávají se s různou frekvencí. Teď, za teplých večerů, sedávají na kavárenských zahrádkách a sluší jim to. Vedou řeči, nepřou se, neřeší, chtějí se jen vyslechnout a vypovídat, protože vědí, že vše, co říkají, platí i neplatí.
I my se scházíme, tady v brněnském centru, které je po letech zase elegantní a světácké, takže se u dobrého vína od Hrdinů cítíme málem jako v Lombardii. Mluvíme hlavně o našich kariérách a o úspěších našich dětí. Dojde i na politiku, stárnutí, domácnost a skličující životní styl našich rodičů. Čím dál méně se však věnujeme mužům – asi úbytek hormonů. A stejně, co bychom mohly říct? Na muže jsme měly i neměly štěstí, stejně jako oni měli i neměli štěstí na nás.